Radek Havlíček: “Neberte školu jako samozřejmost”

Dalším z řady rozhovorů s absolventy naší školy je táborský fotograf Radek Havlíček (37), kterého není potřeba dlouze představovat, často v naší škole fotí společenské akce či třídní fotografie. S Radkem jsme si povídali o jeho kariéře, jaké je to být fotografem a čeho se na začátku vyvarovat. Více jeho tvorby najdete na webu www.radekhavlicek.cz

Ahoj Radku, jaké máš vzpomínky na studentská léta na škole?
Pro mě bylo gymnázium cestou na vysokou školu, při výběru na mě působilo i skrze reference přívětivě. Ty čtyři roky, které jsem strávil na soukromém gymnáziu mi daly mnoho, především pak člověk může pokračovat, vystudovat. Já studoval ČVUT, fakultu stavební v Praze, konkrétně se specializací na inženýrství životního prostředí, tedy revitalizace, suché poldry, odpadové hospodářství, eroze a jak řešit problémy životní prostředí. Vysokou školu jsem zdárně dokončil, dostal diplom, ten si dal „do šuplíku“, ale v tomto oboru jsem již nepokračoval. Nicméně – při práci, tedy při focení a natáčení, se občas do styku s touto problematikou dostanu, například při tvorbě dokumentu o odbahňování Jordána a pomáhá mi to mít lepší vhled.

Co tě přivedlo k focení? A kdy se z pouhého koníčku stala práce fotografa?
Když mi bylo šest let, začal jsem vnímat dědu, jak fotí, tehdy měl ještě dvouokou Flexaretu, já s ním vyvolával a všechno samozřejmě zkoušel. I táta či strýc fotili a já k tomu postupně také přičuchnul. Nejprve jsem si pořídil analogový kompakt, pak analogovou zrcadlovku, sám jsem si vyvolával, pak následovala koupě digitální zrcadlovky, pořád to byl ale koníček. V průběhu vysoké školy přišla nabídka od mého bratra, který tehdy natáčel rybářské pořady a oslovil mě s nabídkou natáčet. A ono to dopadlo dobře. Tam jsem se dostal k profesionální práci, z České televize se mi ozvali, zdali bych mohl fotit „making-of“, tedy záběry z natáčení. Pak už to byl jen krůček k focení, kterému se dnes věnuji a živí mě – svatby, společenské akce, portréty, rodinné focení, reportáže, maturitní plesy, pracuji pro firmy, třeba pro Muzeum čokolády v Táboře, výrobce pralinek BON-BON, Fotbalovou asociaci ČR, Škoda Auto, Českou Spořitelnu nebo Nástrahy.cz. Co ale je pro mě srdcovou a dnes už i komerční záležitostí, je focení psů.

Jaký je rozdíl mezi focením lidí a psů?
Zvíře je živá bytost. I když je vycvičený, má svou hlavu, neřeknete mu, co má dělat, ale musíte ho do té situace navést. Je to vlastně hrozně jednoduché, musíte s ním pracovat tak, aby udělal to, co vy potřebujete. Jedná se i o otázku vztahu mezi vámi a psem, to je věc, která mě fakt chytla. V neposlední řadě je docela důležité mít dobrého psovoda, rád totiž fotím psy v jejich přirozenosti, při pohybu a ve volné přírodě. Celé je to sice složitější než výstavní a poziční fotky, ale naplňuje mě to více.

A jak ses dostal k focení psů? Přes záběry vlastního psa?
Psa mám, s přítelkyní dokonce tři. A ano, tam byl počátek. Po asi roce hraní si s fotkami psů jsem oslovil útulek v Táboře, domluvili si spolupráci fotografování psů k adopci. Dokonce jsme fotili pro jeden z největších útulků v Česku, kousek za Prahou a za den vyfotili přes sedmdesát psů. To vygradovalo i ke změně tvorby, snažím se u každého psa vytvořit jeho osobitý příběh, doplněný zajímavými lokalitami – fenka v květinářství, německý ovčák se jménem „Rex“ na policejní služebně… a abych nezapomněl, takto fotíme i kočky.

Být fotografem je častý sen, poradil bys někomu, kdo se tím chtěl zabývat?
Za mě fotografování se rovná praxe. Znám ty, kteří fotografii vystudovali a technicky jsou zdatní, ale celé fotografování je z devadesáti procent o praxi, hrát si a zkoušet, procesy se dají naučit, ale je dobré mít cit, člověk se netrápí s třeba s kompozicí fotky, ale děláte to automaticky. Na začátek je dobré začít něčím jednodušším, krajinky, fotit pro zábavu a posléze se pustit do složitějších projektů, které jsou sice možné díky relativně dostupné technice, ale můžete se dostat do stresových a složitých situací, kdy výsledek může znamenat přefocení od někoho jiného. Zároveň, čím více fotíte, tím méně jste se svou prací spokojeni, dáváte si vyšší technické a kompoziční cíle, zjišťujete, že je pořád obrovský prostor pro zlepšení.

Jaké máš plány do budoucna?

Před nějakou dobou jsem začal psát knížku, takový manuál pro fotografy útulkových psů, při psaní jsem zjistil, že by publikace měla asi sto padesát stran jen samotného textu, mezitím se nakupila práce a projekt jsem odložil. Mám ale ambice se k psaní vrátit a vydat minimálně jako e-book.

A nyní bych ti rád dal prostor pro závěrečný vzkaz…
Tak prve, škole, své alma mater, bych rád popřál dalších minimálně třicet let, aby měl kdo pokračovat v tomto úsilí, které je tady všude okolo ohromně vidět.
A za druhé, studentům bych vzkázal, neberte školu jako samozřejmost, nic vám do klína nespadne, chce to úsilí, výsledek pak ale stojí za to. Ten přehled, který dostanete na této škole, je k nezaplacení!

Radku, díky za rozhovor a přejeme ti dobré světlo.

Rozhovor: Mgr. Marek Švadlena

Foto: archiv Ing. Radka Havlíčka