Absolvent Jan Hruška (34) je táborský rodák a bratr Jakuba Hrušky, se kterým jste si mohli přečíst povídání v jednom z minulých rozhovorů. Honza je současné době vojenský pilot a pro naše žáky si připravil přednášku o atmosféře a létání. Mezi jeho hobby kromě všeho spojeného s létáním patří hokej, který aktivně hrál, plavání, kaiting, windsurfing a plavení se na jachtách. Po přednášce jsem Honzu nezapomněl vyzpovídat a v rozhovoru se dozvíte o létání, jak se stát pilotem či jaké to bylo se vrátit na soukromé gymnázium.
Ahoj Honzo, teď si skončil přednášku pro naše žáky, co sis pro ně připravil za téma?
Obecné téma byla atmosféra, tedy plynný obal naší planety, snažil jsem se povídání směřovat zeměpisným pohledem, aby přednáška seděla do probírané látky (následné hodinu zeměpisu potvrdily, že seděla a žáci čerpali z tohoto povídání, pozn. redakce) a zároveň jsem chtěl žáky inspirovat a podívat se na atmosféru „pohledem pilota“ a povědět něco o létání a mé profesi vojenského stíhacího pilota. Podívám se totiž do míst, kde se lidé běžně nepohybují, vidí odtud jen fotky a videa a snažil jsem se tak zprostředkovat zkušenosti z létání.
Jaké si měl dojmy z přednášky?
Bylo to opravdu vřelé přivítání, objevil jsem se ve škole po skoro dvanácti letech, dojmy byly nostalgické… Víš, když jsem viděl žáky, vzpomněl jsem si na sebe v jejich věku, letí to a zpětně jsem skutečně rád, že jsem mohl chodit na naší školu. A moje první myšlenka byla „jak to ti učitelé dělaj?“ (přednášky se zúčastnilo skoro šedesát žáků z primy, 6.A, kvinty a 1.ročníku, pozn. redakce), sice jsem byl dva dny nazpátek na plánování cvičení se zástupci armády, kde jsem musel mluvit i před generalitou, ale toto byla pro mě nová, zajímavá zkušenost.
Na jakých strojích v současné době létáš?
Začnu tím, co je mé hobby a životní styl, což je bezmotorové létání na větroních. Tyto stoje využívají vzdušných stoupavých nebo termických proudů a jiných jevů, o kterých jsem v prezentaci mluvil a my piloti jsme schopni těchto jevů využít v náš prospěch tak, že po jediném vystoupaném kilometru výšku dokážeme doplachtit až čtyřicet kilometrů do dálky díky aerodynamice těchto strojů. Další důležitou znalostí je dobře „vychytat“ počasí – mimochodem to byla druhá část prezentace – a cílem je vlastně udržet se ve vzduchu co nejdéle.
No a co se týče létání „v práci“, tak jakožto vojenský pilot jsem v Čáslavi u 212. letky Generála Peřiny, kde létám na L-159 Alce, což je proudový stroj klasifikovaný jako bitevník a vychází z osvědčeného L-39 Albatrosu. Naším hlavním úkolem je pomáhat při výcviku leteckých návodčích, což jsou vojáci na zemi speciálně cvičení pro navádění letadel na pozemní cíle.
Jaké jsou požadavky na to stát se pilotem?
Nejprve musíš být přijat do armády, posléze vystudovat vysokou školu – Univerzitu Obrany, která je v Brně, s tím se pojí i to mít maturitu a poté splnit dvě lékařské prohlídky, první je ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích, druhý, ta je zásadně náročnější a je rozdělena do tří dnů, je v Ústavu leteckého zdravotnictví. Ještě když se vrátím k „příjmačkám“ na Univerzitu Obrany, tak se nás hlásilo na 300, brali 16. Je to přeci jen složité povolání jak fyzicky, tak psychicky, proto i tak náročné vstupní podmínky. Často neprojdou lidé díky zdravotnímu stavu, nesmíte mít dioptrie, žádnou vadu zraku, problémem bývá i páteř a častá skolióza, skryté srdeční vady nebo arytmie. Do přijímacích zkoušek často mnoho z lidí neví, že nějaké takové obtíže mají.
Zajímavostí je i to, že spoustu těch, co se hlásí na vojenského pilota, tak nikdy nelétali, z těch šestnácti přijatých v mém ročníku létali aktivně jen čtyři, já byl zdaleka nejzkušenější, co se týče počtu odlétaných hodin. Totiž ona cesta k létání bývá složitá a často se k němu jen tak nedostanete.
Kolik si toho do současnosti nalétal?
Létám aktivně od roku 2004, tedy když jsem nastupoval na soukromé gymnázium, nalétáno mám zhruba 1800 hodin na větroních, v armádě pak 1000 hodin celkově, z toho 800 hodin na proudových letadlech, což je ekvivalent přibližně šesti let, než to jste schopni nalétat – jeden let trvá přibližně hodinu a půl, nelétá se každý den, do toho kancelářská práce, kurzy, cvičení, dovolená… A když je možnosti, rád se věnuji i seskokům s padákem. Nejen, že musíme mít určitý předepsaný počet seskoků v armádě, ale jelikož mě to i baví, tak příležitostně skáču i s partou parašutistů na jihočeských letištích. Je to i dobrá průprava na situace, když bych byl nucen letadlo nouzově opustit ještě ve vzduchu. No a zatím mám na kontě 43 seskoků. Jo a mimochodem, pokud vás to zajímá, zajděte se podívat do Aeroklubu Tábor, kde lze skákat či můžete začít i létat. Teď se blíží teplé počasí, tak se nebojte, zajděte a poptejte se, rádi vás uvidíme!
A jaká je tvá vize budoucnosti?
Rád bych zůstal u létání, i po konci aktivní kariéry, třeba jako instruktor, komerční pilot… Chtěl bych procestovat svět a vyzkoušet si letecké práce, o kterých sní každý, napadá mě létání s hydroplánem v Oceánii, protože tam je povinná uniforma havajská košile a sandály, což miluju, také Aljaška, kde přistáváte v lesích a korytech řek. A určitě bych se později chtěl vrátit do Tábora. Možná i učit?
Co by si vzkázal naším studentům, svým následovníkům?
Když jsem před malou chvilkou vidět takovou spoustu žáků, do hlavy se mi dostala myšlenka „nechte se inspirovat a buďte snílci“. Protože pokud máte ohromný sen a cíl jako jsem měl já ve vašem věku, dělejte všechno pro to, aby se stal skutečností, aby se splnil. I když třeba něco nevyjde, budete šťastnější člověk. Nenechte se vláčet životem a později pak litovat, že jste něco chtěli zkusit, ale nezkusili.
Byl to krásný čas, díky za rozhovor a inspirativní přednášku!
Text: Mgr. Marek Švadlena
Foto: archiv Jana Hrušky, Mgr. Marek Švadlena