Ondřej Hnilica (27) se narodil v Praze, ale k Táboru má blízko. Absolvent ČVUT, po ukončení studia prošel prací ve firmě SCOTT, zařídil si živnost a později založil s.r.o. a v současné době pracuje pro Český olympijský výbor, kde má na starost audiovizuální tvorbu. Mezi jeho záliby patří sport, především běh a cyklistika, má rád hudbu, dobré jídlo, je svobodný, má přítelkyni a budoucnost plánuje tam kde mu bude dobře. Rozhovor o letošní olympiádě v Tokiu, sportu a motivaci. Zároveň můžete sledovat Ondru na instagramu @jsemondra.
Konnichiwa (japonsky „ahoj“) Ondro, vítáme tě zpět v Česku, jak bylo na olympiádě v Tokiu?
Nezapomenutelný zážitek. Ale co jsem tam dělal? Byl jsem v Japonsku 27 dní s mediálním týmem Českého olympijského výboru. Měl jsem na starost komunikaci na sociálních sítích @olympijskytym, takže Instagram, Facebook, Youtube atd. Zároveň jsme pořizovali obsah pro internetovou televizi czeachteam.tv. Cíl bylo získat něco přes 5 miliónů shlédnutí videí za dobu olympiády (17 dní), což se nám povedlo a tím jsme splnili „zatěžkávací“ zkoušku nové platformy, kterou hodláme do budoucna rozvíjet. Do Tokia jsem dorazil s foťákem, kamerou a s hodně velkými plány, které nakonec úplně nedopadly, protože situace kolem koronaviru nám je úplně neumožnila uskutečnit. Stalo se totiž to, že někteří z našich členů byli pozitivní, ale i přes tyto trable jsme svojí úlohu splnili dobře.
Co jsi v Japonsku kromě médií ještě tvořil a jaká byla tvá další práce na olympiádě?
Já mám na starosti tu kreativní a tvůrčí část v olympijského týmu, měsíce před Tokiem jsme připravovali různé spoty, videa, fotky a celkově audiovizuální prezentaci olympijských her a našich sportovců veřejnosti. Spolupracujeme třeba s iSport.cz a celku mediální skupinou CZECH NEWS CENTER, takže se snažíme tu krásu olympijských momentů dostat i k lidem, kteří se o sport zas až tolik nezajímají. V Tokiu jsme tak točili hodně rozhovorů se sportovci, získávali zákulisní informace a co nejvíce přenášeli atmosféru her fanouškům do Čech. Důležitá je pro nás i spolupráce s partnery, mezi které patří třeba Toyota, T-Mobile, Pilsner Urquell nebo Sazka, pro které jsme připravovali livestreamy a vlastní pořady.
Mnoho lidí nejspíš neví, že olympiáda a olympijská symbolika jsou v průběhu her komunikovány jen oficiálními olympijskými partnery, a to ještě s velmi přísnými pravidly. Takže třeba na sportovištích není „branding“ (proces tvorby a používání vizuální identity značky, pozn. redakce), a sportovci nemůžou během her a jejich ochranného období komunikovat svoje vlastí neolympijské partnery. To pro nás znamená, že i když jsme jako tvůrci akreditovaní jako olympijský tým, tak nemůžeme točit na sportovištích a nemůžeme točit ani sportovce. To je úlohou oficiálního vysílání a televizí, které platí vysoké částky za práva. My můžeme jen fotit nebo natáčet v tzv. mixzónách nebo na místech mimo olympijská sportoviště, což je často opravdu výzva! Je to klasický postup, který musíme dodržovat a proto se tvorbě obsahu věnujeme už několik měsíců dopředu. Třeba medailonky sportovců jsme předtáčeli 2-3 měsíce před samotnou olympiádou. Celkově jsme videí podobného formátu, dodali přes stovku (všechny jsou na czechteam.tv).
S kým ze sportovců ses potkal, či je vyzpovídal?
Z českých sportovců jsem se potkal asi úplně se všemi, tím že hodně běhám, tak mám asi nejvíc blízko k atletice. Na olympiádě jsem pak trávil nejvíc času právě na atletickém stadionu, který byl skutečně nádherný, ten první moment, kdy vejdeš na ten obrovský stadion a podíváš se kolem sebe, je nepopsatelný. Jen škoda, že jsem tam byl skoro sám. Když jsem fandil Kristině Mäki na finále běhu na 1500 m, tak jsem se slyšel ve videu, což je opravdu divné, zvlášť na stadionu, který pojme přes 70 tisíc diváků. Pak jsem strávil hodně času s lezcem Adamem Ondrou, také jsem se potkával s Lukášem Krpálkem, Jirkou Prskavcem, Katkou Siniakovou, Bárou Špotákovou nebo s basketbalisty. Sportovci jsou fakt skvělá parta a tím, že se mezi sebou často všichni znají, tak je na hrách atmosféra hodně týmová i přes všechna opatření, která jsme kvůli koronaviru museli dodržovat.
Nejde se nezeptat. Co Japonsko? Zažil jsi ho, nebo nebylo moc možností?
Japonsko jsem zažil asi nejvíce z pohledu olympijské jídelny, kde se v místní části se táhly vždy největší fronty. Japonci jsou strašně milí, snažili se co nejvíce pomoci, všechno mají připravené, ale improvizace, to tedy není jejich silná stránka, s tím jsme měli trochu problémy. Bohužel do Tokia mimo olympijskou vesnici a sportoviště jsme nemohli, pravidla byla nastavena velmi striktně. Osobně mě strašně mrzelo, že nebylo možné se volně pohybovat, vidět město a myslím, že kdyby nebylo této situace, tak je to nejlepší olympiáda všech dob!
Plánuješ se někdy vrátit zpět, nahradit si čas, který jsi doufal strávit v Japonsku mimo olympiádu?
Určitě! Ono Japonsko není jen Tokio, má více stránek, dostal jsem od místních nějaké tipy, takže až se tam budu vracet, začnu určitě v Tokiu, ale pak budu pokračovat do méně obydlených míst, rozhodně to bude jedna z prvních zemí, které bych chtěl navštívit, až dojde k celkovému rozvolnění ve světě.
Ty jsi Ondro před chvíli říkal, že běháš, že je to tvá vášeň, máš nějaké sportovní úspěchy, mety, kterých jsi dosáhl, vlastní rekordy?
Ano běhám, ani nevím, od kdy to beru vážně, ale moc mě to baví! Je to věc, kterou jsem si našel sám a i díky běhání dělám to, co teď dělám. Je to o výzvách, o zdravém přístupu k životu, o motivaci, o osobním zlepšení – navíc, když se potkáváš s olympioniky, tak máš zaručenou motivaci každý den! Běžel jsem dva maratony, to bylo ještě v době, kdy jsem tomu tolik nedával. Teď jsem využil období pandemie a posunul samotný styl běhu, mám naběháno za rok něco přes dva tisíce kilometrů, nějaké osobní rekordy a čeho si nejvíc vážím, je půlmaraton zaběhnutý pod 1 hodinu 25 minut, což se povedlo letos na jaře. Mám ještě další cíle, mezi které patří třeba 10 km pod 35 minut, prostor na zlepšení určitě ještě je.
Aktuálně jsi teď v polovině září běžel závod Vltava Run 2021, přiblížíš našim čtenářům tento závod?
Vltava Run je největší a asi i nejznámější štafetový závod u nás, běží se od pramene Vltavy do pražského Braníku, celkem je to něco málo přes 360 km. Běží se to nonstop po asfaltu či v docela zajímavém terénu podél Vltavy a často je to docela kopcovité. Pro samotnou štafetu jsou tam varianty dvanácti lidí po třech úsecích (každý úsek má mezi 7-15 km, pozn. redakce), anebo v devíti lidech po čtyřech úsecích. Letos jsem tento závod běžel už počtvrté, poprvé variantu v devíti lidech, což je průměrně něco okolo 40 km na jednoho běžce. Tým jsem jako kapitán postavil dost solidní a nakonec se nám podařilo vyhrát naší kategorii a celkově jsme skončili na čtvrtém místě, přičemž ty nejlepší týmy byly tvořeny prakticky výhradně z profi běžců. Vltava Run jsme zaběhli za 24 hodin a 20 minut, což je v průměru čas 3:58 minuty na kilometr. Kdo běháte, tak si dokážete představit, že je to poměrně hodně rychlé, zvlášť na tak těžkém profilu trasy. Pokud máte rádi běhání a Vltava Run jste ještě nezkusili, tak určitě doporučuji! Běh je hodně individuální a tady se to trochu mění, protože tým je tak dobrý, jako jeho nejslabší článek, takže je to velká motivace pro každého nechat tam maximum.
A kromě běhání, máš ještě nějaké velmi zásadní sporty?
Běhání rozhodně vítězí. Při práci se potkávám s hodně lidmi, každý má svůj příběh, který musím dost často detailně navnímat, to je občas trochu vyčerpávající, proto je fajn být sám a věci si v hlavě trochu utřídit. Jinak mám rád squash a aktivně jezdím na silničním kole, tam většinou vyrážíme ve více lidech, ale sport mám rád především jako individuální aktivitu.
Sportování a cestování, které jsme tu již řešili, se dá dobře spojit. Je ve světě nějaké zajímavé místo, kde jsi sportoval?
Nejzajímavější místo kde jsem byl, je Havaj, primárně jsem tam nesportoval, i když jsem tam taky něco naběhal, ale hlavní bylo natáčení závodů mistrovství světa Iron Man, kam jsme jeli podpořit našeho triatlonistu Petra Soukupa (v současné době Ondrův trenér, pozn. redakce) s mým kamarádem Matějem Machytkou a uspořádali jsme sbírku na HitHitu, které byla mimochodem velmi úspěšná, vybrali jsme v ní 300 tisíc! Také jsem přebíhal vulkány na Kanárských ostrovech, to byla fakt zajímavá záležitost, tam jsem běžel závod na 25 km, byla možnost i ultra vzdálenosti, nějakých 70 km, tu ale běžel Matěj a trvalo mu to 13 hodin i s tím šíleném převýšením přes 4 000 výškových metrů. Chvíli jsem i o těchto ultra bězích přemýšlel, ale vyhrála rychlost. Na kole 180 km zvládnu, ale běh delší než maraton už fakt bolí…
A jaký máš vztah k Táboru? Čím jsi s tímto městem spojen?
Tábor je pro mě dětství, mám na něj jen dobré vzpomínky, a vlastně i to, co teď dělám, tak v tom mě Marek Švadlena (autor článku, pozn. redakce) dost ovlivnil. Když jsem byl malý, sledoval jsem, jak fotí, něco tvoří a líbilo se mi to. Teď jsem po delší době v Táboře a okolí strávil nějaký čas a je to tady moc hezké, vrací se mi vzpomínky na bezstarostné dětské chvíle.
Závěrem, co bys vzkázal naším studentům a čtenářům?
Rád bych vzkázal, abyste se nebáli, protože strach něco udělat, je největší blok a nakonec spíš lituješ těch věcí, které jsi neudělal a mohl jsi, než těch věci, které jsi udělal. Takže to zkoušet, dělat ideálně to, k čemu máte vztah, jít si zatím a ono to pak často dobře dopadne! A když se to nepovede, není nic jednoduššího, než si říct „oukej, tak tohle nevyšlo, zkusím něco jiného“, ale nejhorší je zůstat na jednom místě a nikam se neposouvat. Takže zkoušet, trochu riskovat a věřit, že to vyjde!
Ondro, moc děkuji za rozhovor a ať se ti v dalších kapitolách tvého života moc daří!
Text: Mgr. Marek Švadlena
Foto: archiv Ondřeje Hnilici