Pohled na svět koronaviru očima Matěje Šindeláře z Táborského soukromého gymnázia a Základní školy..
Ve chvíli kdy se uzavřely školy, tak jsem měl radost. Snad jako každý student. Nechci vyznít nijak špatně a říkat, že mě škola nebaví, ale jako spousta věcí, je to nějaká povinnost a všeobecně by se dalo říci, že člověk povinnosti nemá rád. Už jen proto, že to slovo, ta činnost vám bere určitou svobodu. Vy ji musíte udělat a nemůžete se rozhodnout, že ji dělat nebudeme. Technicky vzato můžete, ale přijdou následky. Dost často negativní.
Co tím chci říct je, že jsem si myslel, že mi odpadla určitá povinnost a byl jsem z toho potěšen. Jenže potom přišla vyhláška o omezení pohybu osob. V tu chvíli jsem začal uvažovat, co vlastně budu dělat.
Během tohoto omezení jsem zjistil a naučil se spousty věcí. Převážně věcí, které se týkaly mě a mých vztahů s lidmi. Jakmile jsem byl od svých přátel odříznut, zjistil jsem, kdo je vlastně pro mě důležitý, a jak. U některých lidí jsem si povšiml, jak se ke mně chovají a jaká je vlastně jejich pravá osobnost.
Začal jsem více číst a hrát na klávesy, ani na jednu z těchto činností jsem neměl dost času. Bohužel mi pořád dost chybí fitness, protože cvičení doma a s vlastní vahou není ono.
Také jsem si udělal během té doby, co jsem byl doma, jiný pohled na svět a začal si vážit více věcí. Je sice pravda, že ta karanténa začala lidem „lézt na mozek“ a hodně jich zjistilo, že něco jako ponorková nemoc existuje, ale také nám poskytla příležitost zjistit, jakými lidmi se obklopujeme. A též nám umožnila zpomalit a zamyslet se nad našimi životy.
text: Matěj Šindelář, 2. ročník
online uveřejněno na stránkách Táborského deníku