Je tu snad někdo, kdo by mi řekl, že nebyl na nějakém třídním výletě? Čekala jsem to… Každý alespoň jeden či dva zažil. Ale je tu někdo, kdo může říci, že zažil skoro extrémní podmínky? Hah? Ubylo vás, že? Vyprávění z putování kvarty po České Kanadě – Jindřichohradecku.
Když jsme všichni dostali instrukce ke dnu D, kde stálo spoustu informací, myslím, že se většina pozastavila nad tím, jak dlouhá bude naše trasa za poznáním České Kanady a kdeže je kemp Malý Ratmírov?! Znáte taková ta videa, která už prolétla svět, jakože představa vs. realista? Výborně! Tak každý živý tvor ví, že ne vždy jde vše podle plánu. V našem případě tedy příště nevěříme představě na papíře… respektive našemu třídnímu. Představa byla jasná jak pleš Dwayna Johnsona (alias ,,the Rock”), ale představa počasí tak jasná nebyla. Měli jsme ujít 15km, přičemž nás měli zpomalit deště a bouřky. Ale přeci to nevzdáme předem, no ne? Toho bohdá nebude, aby kvarta z boje utíkala!
Jakmile nastal den výletu, nikomu tedy do útěku rozhodně nebylo. Vlastně ani do toho boje, ale to je vedlejší… Zprvu to bylo krásné, počasí, cesta, teplo a slunečno. Na to, co přišlo dál, tak jsem na nás opravdu pyšná. Cestu nám opravdu zkřížilo nepříjemné počasí. Dusno střídalo bouřku a prudký déšť a naopak. Šli jsme přes lesy, louky, řeky a kopce, jen abychom si dokázali, že nejsme padavky a jako tým to dáme. Aby toho nebylo málo v nohách, pan učitel očividně miluje zacházky, a tak jsme si hezky přidali pěkných 5km. Líbilo se mi, jak jsme asi 3 hodiny říkali, že tam za chvilku budeme, že už jenom kousek… třída plná ironie!
Když jsme se po projížďce vlakem a úzkokolejkou, s víc jak osmnácti kilometry v nohách dostali do našeho cíle, radost se dala krájet. Všichni se těšili, i když jsme byli promočeni až na kost, že se schladíme v místním rybníce. Naskákali jsme tam hned, jak jsme se ubytovali do chatek, které možná zažily už hodně třídních výletů. Avšak byly útulné a byli jsme rádi, že jsme rádi. Voda nám doplnila energii a také vyprázdnila naše žaludky, takže jsme se všichni těšili na slibovanou večeři.
Ale! Počasí se na nás smálo po vykoupání minimálně hodinku, ale pak si rozmyslelo situaci. Asi se tam nahoře chtěli opět zasmát. Začalo to nevinným mráčkem, který na naše hlavy pustil kroupy o velikosti cvrnkacích kuliček. Pořád ještě málo dobrodružství? Jakmile jsme konečně dosedli k večeři, vypadl proud, který se podařilo nahodit až nad ránem. A vlastně ani voda netekla. No není to senzační? Mě to v tu chvíli tedy tak rozhodně nepřipadalo, ale teď se nad tím ráda zasměju a i v té chvíli to vcelku nikomu nevadilo.
Večer už na nás naše postele volaly, a tak se pomalu schylovalo ke spánku. Druhý den jsme vstali všichni svěží a připraveni naplnit naše žaludky něčím sladkým k snídani. Ten den utekl strašně rychle. Po vypůjčení šlapadel, posledního koupání a skvělého obědu jsme museli vyrazit zpět do našeho města husitů. Naštěstí pan učitel dostal skvělý nápad (rozum) a rozhodl se, že už pouze dojdeme na zastávku úzkokolejky, která byla od kempu asi 5minut. Všichni jsme se tak ještě zvládli rozloučit a pokochat se tamní přírodou a zahrát poslední beachvolejbalový mač. Cesta i společnost byla velmi příjemná a jsme všichni rádi, že nás pan učitel ještě někam vzal, i když nám dal pořádně do těla.
Tímto tedy děkujeme panu učiteli Švadlenovi a paní učitelce Vorlové, která se s námi nebála vyrazit do divočiny!
Text: Eliška Schlehoferová, kvarta
Foto: Mgr. Marek Švadlena
