Lena Valenová je rodačka ze Soběslavi a v současnosti žije v New Yorku. Spisovatelka, kterou naši čtenáři znají, vydala již šest knih – čtyřdílnou sérii Moře nálezů a ztrát, Cool Girl! a nejnovější #SledujMĚ. Kromě psaní knih miluje cestování,  focení všeho kolem a útulné kavárny. A pokud vás tvorba Leny zaujme, najeďte si na Instagram, nebo Facebook @lenavalenova, nebo rovnou na web www.lenavalenova.cz.

 

Ahoj Leno, zdravím tě do New Yorku, díky, že sis na nás udělala čas. Jak se ti tam daří a řekneš nám něco o svém psaní?

Zdravím do Tábora, děkuju moc za pozvání. Už je to šest let, co jsem se přestěhovala do New Yorku a splnila jsem si tím jeden velký sen. Bydlíme přímo na Manhattanu, blízko Central parku, takže si město užíváme všemi doušky, i když poslední dva roky v trochu omezené verzi. Co se týká psaní, většina mých knih vnikla právě ve městě, které nespí a New York je mojí nekonečnou studnicí inspirace. Už na základce jsem si psala povídky a básničky, první skutečnou knihu jsem ale vydala až v roce 2016, knížka se jmenovala „Náhodní lháři“ a byl to první díl čtyřdílné série „Moře nálezů a ztrát“. Námět k této sérii mě napadl někdy okolo mých třinácti let, když jsem studovala víceleté gymnázium v Soběslavi, ale k samotnému sepsání příběhu jsem se odhodlala teprve před osmi lety, kdy jsem se dostatečně naštvala, sedla k počítači a začala psát. Moje prvotina vznikala v Londýně, kde jsem v té době žila. Při psaní druhého dílu, který se shodou okolností odehrává právě v New Yorku, jsem se už přestěhovala do Spojených Států.

zdroj: Nakladatelství Pointa

Takže psaní a být spisovatelkou byl tvůj cíl už odmala, nebo k tomu vedla jistá cesta?

Když se mě v dětství moje okolí ptalo: „Čím chceš být, až budeš velká?“ tak už tehdy jsem odpovídala, že spisovatelkou. Bohužel se to nesetkalo s moc velkým nadšením. Odpovědí na to obvykle bylo, že jsem asi chtěla říct doktorkou, nebo učitelkou, takže spisovatelka se očividně neujala. Roky jsem si psala jen tak pro sebe a ani mě nenapadlo, že bych někdy svoje texty publikovala, nebo dokonce vydala knižně. Tenhle sen jsem si připomněla až poté, co jsem si povzdychla už po x-té nad otevřenou knížkou, že bych v daném příběhu změnila to či ono, načež následovalo typické: Když jsi tak chytrá, proč nenapíšeš jednu sama? A výsledkem téhle výzvy byly Náhodní lháři.

 

“Ten pocit držet v ruce vlastní knihu za to fakt stojí!”

 

Přiblížíš naším čtenářům, co to je vlastně „vydat knihu“? Jaká je to cesta ke vzniku?

Dobrá otázka. V dnešní době je spousta možností, jak publikovat napsané texty. Můžete si nechat udělat elektronickou knihu, mnoho čtenářů tomu ostatně dává předost, a pro autory je tato cesta jednodušší a levnější. Čím dál populárnější jsou také audioknihy. Publikovat krátké i delší příběhy lze na různých webech jak českých, tak s mezinárodním přesahem, vaši studenti jistě znají nejrůznější appky s chat fiction, nebo čtením na pokračování, kam stačí texty jednoduše nahrát a kdokoli se může okamžitě začíst. Pokud si ale chcete prolistovat vlastní knihou a třeba ji najít v policích knihkupectví, pak je to samozřejmě složitější a celý proces může trvat roky.  Po dopsání rukopisu si tedy nejprve musíte ujasnit, zda opravdu chcete, aby vaše kniha vyšla v tištěné podobě a zda vám například stačí pár výtisků, abyste obdarovali kamarády a rodinu, nebo se chcete věnovat psaní na vyšší úrovni. Podle toho pak hledáte nejideálnější řešení, jak toho docílit.

A jaká byla tvá cesta?

Po dopsání prvního rukopisu jsem uvažovala o různých možnostech vydání přes nakladatelství. Každému autorovi vyhovuje něco jiného a já jsem chtěla být od samého počátku součástí celého procesu, který zahrnuje úzkou spolupráci nejen s redaktorem, který má knihu na starosti, ale třeba také s grafikem a sazečem, kteří připravují obálku a vnitřní podobu knihy.

 

“Při psaní často vycházím z vlastních zážitků, zkušeností a z toho, co vidím kolem sebe.”

 

Pojďme se teď zaměřit na tvou nejnovější knihu, která vyšla v posledních měsících. Představíš nám jí a přiblížíš nám žánr, do kterého tvé knihy spadají?

Většina mých knih spadá do žánru „young adult contemporary“, což je kategorie mladých dospělých, pro čtenáře 14+ a jedná se o příběhy ze současnosti, kdy hlavní postavy chodí ještě na střední. Sérii Moře nálezů a ztrát si oblíbili jak čtenářky, tak čtenáři. Námět je volně inspirovaný příběhem hraběte Monte Christa, příběh začíná nepovedenou letní romancí mezi českou dívkou a italským mladíkem a pokračuje dobrodružným pátráním po událostech jedné noci, která změnila život čtyř sourozenců.

Poslední dvě knihy jsou spíš pro holky. Stěžejní téma Cool Girl! a # SLEDUJmě jsou sociální sítě. Skrze příběhy jednotlivých postav čtenáři nahlíží na sociální sítě z různých úhlů pohledu, jak z pozitivní, tak z té odvrácené stránky.  Součástí obou knih je také interaktivní část. V Cool Girl! mají čtenářky možnost ovlivnit osud knižních postav, kdy hlasují o vítězce reality show, která se odehrává v knize a následně si přečtou online alternativní epilog.

Hlavní hrdinkou nejnovější knihy s názvem # SLEDUJmě je devatenáctiletá Tina, která je velmi aktivní na sítích, tančí společenské tance, má čerstvě po maturitě, nedostala se na vysněnou školu a řeší „co dál“.  Společně s ní se čtenáři podívají do influencerských vod, zavítají na jazykový kurz do Anglie, na taneční soutěže v okolí Prahy, a také do vánočního Londýna. A stejně jako v předchozích knihách nechybí ani romantika. 🙂

 

Nenajdeme tam prvky autobiografie? Inspirace sebou?

Autobiografie to určitě není, i když postava Tiny tak trochu následuje některé moje kroky. Sama jsem se například učila angličtinu v jihoanglickém Bournemouthu, na střední jsem stejně jako Tina závodně tančila společenské tance (Tančit jsem začala v TŠ ATAK Tábor.) a části příběhu,  které se odehrávají v Londýně, jsou také inspirované mým pětiletým pobytem v anglické metropoli. A upřímně, vůbec netuším, jak bych dopsala sérii Moře nálezů a ztrát, kdybych se nepřestěhovala do New Yorku, kde se příběh zčásti odehrává! Dalo by se říct, že při psaní často vycházím z vlastních zážitků, zkušeností a z toho, co vidím kolem sebe. Nikdy ale nepopisuji knižní postavy podle jedné konkrétní osoby, velmi by mě to limitovalo a sama bych se v mnohých situacích zachovala jinak než hrdinky mých knih.

 

Plánuješ v budoucnu zůstat u tohoto žánru a u psaní jako takového?

Tak tuhle otázku dostávám docela často. 🙂 Vzhledem k tomu, že mám připraveno několik dalších námětů v žánru contemporary, tedy ze současnosti a láká mě psát romány pro ženy, tak zatím neplánuji přeběhnout k jiným typům příběhů. Hrozně mě baví celý proces vytváření příběhů, vymýšlení zápletek a psaní dialogů, tak doufám, že se psaní budu věnovat ještě hodně dlouho. Před rokem jsem dala dohromady seznam nápadů a názvů knih, které bych chtěla jednou napsat a zjistila jsem, že mám co dělat na příštích třicet let.

Nepřemýšlela jsi nad žurnalistikou?

Vůbec. Asi je to tím, že u psaní mě baví právě ta fikce. Můžu si vymýšlet, vytvářet vlastní svět, charaktery jednotlivých postav. Jsem radši, když se nemusím držet striktně faktů. Na příští rok nicméně plánuji sepsání několika reálných příběhů obyvatel New Yorku a z míst, které jsem navštívila, které budu publikovat na cestovatelském blogu.

 

Máš nějaký vzkaz pro čtenáře, kteří by tě rádi následovali, rádi by psali a neví jak na to?

Nejdůležitější je: Psát, psát, psát. A také hodně číst. Ze všeho nejdřív si ujasněte, co vás motivuje ke psaní. To vaše „proč“. Pokud je odpovědí „protože chci být slavná a bohatá,“ tak se obávám, že vám prvotní nadšení vydrží maximálně tak ke třetí kapitole. Psaní (a následné publikování) je spíš o splnění si snu, než cokoli jiného. Bez pořádné motivace  se zadrhnete v okamžiku, kdy za okny zasvítí sluníčko a kamarádi vás lákají ven, nebo prostě nemáte zrovna náladu. Než napíšete knihu, hodiny prosedíte u počítače, nebo přemýšlením nad nápady, kdy jste to jen vy a váš text. A kdy jindy nalézt čas na psaní než po škole, nebo o víkendech, takže neustále řešíte dilema: psaní, nebo…(xyz)…

Dobrou zprávou je, že napsat knihu může opravdu každý. Psaní se dá naučit a rozhodně to není o tom, jaké známky jste měli z diktátů, nebo ze čtvrtletní slohovky. A jako u každé jiné činnost, nebo sportu, čím víc psaní procvičujete, tím víc se v něm zlepšujete. Proto si s sebou stále nosím notes a zapisuji si do něho postřehy, nápady, prostě cokoli, co mě během dne napadne. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám zrovna daná fráze, nebo vtipná situace, kterou jste zažili na autobusové zastávce, bude hodit do budoucího příběhu.

Obrňte se také trpělivostí. Napsat a posléze vydat knihu může trvat roky, proto se vrátím zase na začátek k silné motivaci. Najděte tu svojí, nebojte se toho a pište! Ten pocit držet v ruce vlastní knihu za to fakt stojí!

 

Leno, děkujeme moc za tvůj čas a přejeme ti, aby tě psaní bavilo, mnoho dalších pěkných knih a když budeš mít možnost, rádi tě uvítáme na besedě na naší škole.

Určitě, budu velmi ráda!