Magdaléna Chmelířová ze septimy dosáhla skvělého úspěchu v celostátní literární soutěži kampaně Rosteme s knihou. Na veletrhu Svět knihy Praha vybojovala se svou prací o Ludwigovi van Beethovenovi krásné 3. místo v konkurenci studentů z celé České republiky!
V pátek 15. května 2026 jsme se s paní učitelkou Zedníkovou vydaly do Prahy na Výstaviště. Konalo se tam totiž vyhlášení celostátní literární soutěže v rámci kampaně Rosteme s knihou na téma Osobnost evropských dějin v mém příběhu, do které jsem se přihlásila. Než začalo samotné předávání cen, měly jsme s paní učitelkou čas projít si různé pavilony veletrhu Svět knihy. Bylo to tam super, všude plno knížek, spisovatelů a lidí, co rádi čtou. Už jen to, že jsme se mohly podívat mezi stánky různých nakladatelství, byl skvělý zážitek. Potom už jsme se přesunuly do Sálu Pavla Šruta, kde začalo vyhlášení. Nejdřív se vyhlásily výsledky pro první, pak druhý stupeň a nakonec přišly na řadu střední školy. Do soutěže poslalo své práce hodně studentů, takže konkurence byla veliká. Už jen dostat se do TOP 10 pro mě byl obrovský úspěch.
Ve své práci jsem psala o Ludwigu van Beethovenovi. Tohle téma jsem si vybrala hlavně proto, že hraju na klavír a o Beethovenovi jsem se hodně učila v hudební nauce, takže k němu mám blízko a jeho život mě baví. Nakonec to dopadlo nejlépe, jak mohlo. V obrovské konkurenci z celé republiky jsem obsadila 3. místo. Z Prahy jsme odjížděly s obrovskou radostí. Chtěla bych moc poděkovat paní učitelce Zedníkové, že se mnou jela, podporovala mě a že jsme si celý den takhle užily.
A níže si můj celý soutěžní text můžete přečíst.
Bůh, který ohluchl
Vídeň, podzim 1802. Ludwig seděl u klavíru v Heiligenstadtu a prsty se mu křečovitě zarývaly do slonovinových kláves. Udeřil do nich vší silou. Akord C-moll. Ten tón by měl v malém pokoji otřást okenními tabulkami, měl by protnout vzduch jako výstřel. Jenže pro něj to bylo jen vzdálené, tupé zachvění kdesi v hrudníku.
Bylo mu dvaatřicet a jeho svět se pomalu utápěl v tichu. „Bože, ne takhle,“ zašeptal do prázdna a jeho vlastní hlas mu připadal cizí, jako by doléhal odněkud zpoza tlusté zdi. Evropa kolem něj vřela, Napoleonovy armády překreslovaly mapy, staré pořádky se hroutily a lidé mluvili o
svobodě. A on, který měl být hlasem téhle nové éry, se stával vězněm ve vlastní hlavě.
Vstal a přešel k oknu. Venku se v poryvech větru kývaly koruny stromů. Viděl pastýře, jak přikládá k ústům píšťalu, viděl smích dětí na cestě. Ale neslyšel nic. Ten kontrast mezi vizuálním hlukem života a jeho vlastním vakuem byl k nesnesení. Na stole ležel rozepsaný dopis bratrům, jeho závěť. Přiznání, že už nemůže dál. Že umělec, který ztratil sluch, je jako malíř, kterému někdo vypíchl oči.
Už sahal po peru, aby dopis dokončil, když mu hlavou bleskl rytmus. Nebyla to slova, byl to motiv. Krátká-krátká-krátká-dlouhá. Úder osudu na dveře. V tu chvíli mu to došlo. Ticho není prázdnota! V tom absolutním tichu, které ho teď obklopovalo, začala hudba znít jinak. Čistěji. Nebyla zkreslená hlukem ulice ani šepotem v sálech. Byla to hudba čistých idejí, matematicky přesná, a přitom emocionálně drtivá. Už nepotřeboval uši, aby slyšel vesmír. Měl ho v sobě.
Ludwig vzal rozepsanou závěť a otočil ji nepopsanou stranou nahoru. Začal psát noty. Rychle, zběsile, jako by se bál, že mu ten proud inspirace uteče. Už to nebyla hudba pro aristokratické salony, aby se u ní dobře pilo víno. Byla to vzpoura. Byl to vzdor člověka, který se odmítl podrobit handicapu.
„Chytnu osud pod krkem,“ zamumlal a na tváři se mu objevil ten jeho typický, trochu divoký úsměv. „Rozhodně mě úplně nezdolá.” V tu chvíli se Beethoven stal symbolem moderního evropského ducha, toho, který se nespokojí s osudem, ale bojuje a tvoří dál. Venku začalo pršet, ale
on už nehleděl z okna. Slyšel vnitřním zrakem finále své nové symfonie. Bylo to velkolepé, bylo to hlučné a bylo to nesmrtelné!
Ludwig van Beethoven tehdy v Heiligenstadtu nezemřel. Toho dne se narodil génius, který naučil svět, že ty největší věci vznikají v tichu srdce, když všechno ostatní zmlkne.
Text: Magdaléna Chmelířová
Foto: Mgr. Lenka Zedníková
