Radka Maxová (1968) je bývalá poslankyně Evropského parlamentu a parlamentu ČR, kde se zaměřovala na sociální problematiku a duševní zdraví. V současné době učí na naší škole chemii a věnuje se práci se seniory a trénování paměti.
Ahoj Radko, vítám tě u našeho rozhovoru. Řekni nám, jaká byla práce v Europarlamentu?
Jsem moc ráda, že jsem tuto možnost dostala – vidět celé fungování EU a jejího parlamentu. Hlavní rozdíl, který jsem měla možnost pozorovat mezi naší Poslaneckou sněmovnou a Evropským parlamentem, je jejich politická kultura, která je nesrovnatelná. V Bruselu jsou nastavena striktní pravidla, pokud se poslanec chová nevhodně, používá nepřiměřená gesta a podobně, jsou mu udělovány finanční pokuty, někdy i ve výši měsíčního platu, a dělo se to častěji, než byste si mysleli. Kolegové poslanci se tam k sobě chovají velmi profesionálně a mile i přes rozdílné názory. Dodržují se pravidla rovnosti i v rámci obou pohlaví, což mi někdy v našem českém parlamentu chybělo.
Čemu ses během své politické kariéry v Europarlamentu nejvíce věnovala?
Mým hlavním cílem bylo zajistit lidem s hendikepem Evropskou kartu pro osoby se zdravotním postižením. To znamená, aby měl Čech, když přijede do Německa nebo do Francie, stejná práva jako místní obyvatel s hendikepem. Trvalo to skoro čtyři a půl roku, než se mi podařilo tato pravidla prosadit, takže již od příštího roku 2026 by měla začít fungovat po celé Evropské unii. Doteď tento systém neexistoval, a pokud jste přijeli do Německa, rozhodně jste neměli takové výhody jako německý občan s hendikepem.
Také jsem se v Evropském parlamentu věnovala sociálním otázkám – prosazovali jsme evropský rámec minimální mzdy, hodně jsme tlačili na směrnici o domácím násilí na ženách a věnovala jsem se i Istanbulské úmluvě, která v našich končinách vyvolává emoce, i když neprávem. Byla jsem také místopředsedkyní Výboru pro rovné příležitosti a ženská práva, kde se právě tyto otázky intenzivně řešily.
Druhým tématem, s nímž jsem šla do Europarlamentu, bylo duševní zdraví, které po covidu silně rezonuje napříč všemi generacemi. Velmi výrazně se to projevuje u mladých lidí, ale i u střední generace. Neustále jsme tlačili na Evropskou komisi, aby vypracovala strategii pro duševní zdraví, zvýšila dostupnost péče a podpořila zvýšení počtu psychiatrů a psychologů, kterých je kritický nedostatek. Zavedli jsme Registr dobré praxe – to znamená, že pokud jednotlivé země chtějí tuto otázku řešit, získají přehled aktivit a odborný vhled do tématu.
A co téma životního prostředí?
Tomu jsem se příliš nevěnovala – v parlamentu bylo více „vlčáků“ specializovaných na tuto oblast. A tak jsem pokračovala v tématu. Byla jsem oceněna za aktivitu v oblasti zdraví neziskovou organizací HPP HEALTH POLICY LEADERS jako „Nejvlivnější český poslanec v otázce zdraví“, a jako 13. nejvlivnější poslanec v oblasti zdraví v celém EP. Čehož si velmi vážím.
Jaké máš dojmy z práce v Evropském parlamentu?
Byla tam výborná atmosféra, mohl ses obrátit na kohokoliv. Ráda bych zmínila předsedu pro rovné příležitosti, Poláka Roberta Biedroně, nebo Lucemburčana Marca Angela, se kterými jsme si byli pracovně i názorově velmi blízcí. Na Europarlament tedy vzpomínám jako na celek velmi dobře a studentům bych doporučila zkusit si stáže u europoslanců. Některé jsou placené a přinášejí mnoho zkušeností i lepší orientaci v politice. Samozřejmě je nutné ovládat cizí jazyky – bez toho se při práci v Europarlamentu neobejdete. Je to ale místo plné příležitostí a možností do budoucna, takový vlastní „start-up“.
Jsi velmi činorodý člověk – čemu se teď kromě výuky věnuješ?
Stala jsem se předsedkyní Krajské rady seniorů a v lednu jsem složila zkoušky na certifikovaného trenéra paměti. Krajská rada seniorů pořádá mnoho akcí, sdružuje jednotlivce a hlásí se nám i mnoho lidí v produktivním věku, nejen seniorů. Plánujeme zapojení studentů a naše škola se některých akcí bude organizačně účastnit – na tom jsme se již domluvili s paní ředitelkou Švadlenovou. Pořádáme například SeniorKvíz ve Strakonicích, Sportovní hry seniorů a další společenské události. A trénink paměti? To byla pro mě výzva. Moje babička trpěla stařeckou demencí, maminka měla Alzheimera, a i když to není dědičné, člověk si říká, že by to v genech mohlo být, a proto se snažím tomu co nejvíce předejít. V rámci Národního týdne trénování paměti jsem vedla několik lekcí – například v Mladé Vožici, Písku a Táboře. Byly určené pro různé věkové skupiny, včetně nevidomých a školáků v rámci hodin matematiky na ZŠ Chyšky.
Volného času moc nemáš, ale pokud ano, čemu se věnuješ?
Jsem „závislák“ na pohybu – minimálně třikrát týdně si musím dopřát dávku endorfinů. Věnuji se aerobiku, Vinyasa józe, sjezdovému lyžování a miluji jízdu na kole. V létě hodně čtu a začala jsem háčkovat, protože budu v červenci babičkou, tak chci mít připravené bačkůrky (smích).
Jaké je tvé životní heslo a zkušenosti, které bys ráda předala čtenářům?
Všechno je na vás! Jakou cestou se vydáte, je čistě vaše volba. Ostatní mohou pouze doporučit směr a nabídnout možnosti. Držím se hesla „štěstí přeje připraveným“ – nečekat na příležitost, ale pořád na sobě pracovat. A pokud příležitost přijde, neváhat a chytit ji za pačesy, protože se nemusí opakovat.
A druhé mé životní heslo je „kdo se bojí, nesmí do lesa“. Párkrát jsem sice vkročila do špatného lesa, ale nakonec se ukázalo, že to tak mělo být. Takže se nebát a jít do toho!
Radko, moc ti děkujeme a přejeme mnoho úspěchů a zdraví do dalších let.
Také děkuji a mějte se skvěle!
Text: Mgr. Marek Švadlena
Foto: archiv Radky Maxové