Jiří Šimek (1991) je český divadelní a filmový herec. Po maturitě vystudoval herectví na DAMU v Praze. Během studií se začal věnovat autorské tvorbě a spoluzaložil divadelní soubor Ufftenživot. Baví ho jezdit na kole, lézt po stěně a číst. Má dvě děti a je ženatý.
Ahoj Jirko, vítáme tě u nás po patnácti letech ve škole! Jak se daří?
Mám se dobře, dělám to, co jsem vystudoval, což považuju za úspěch. Ve druháku tady na gymnáziu jsem se začal zajímat o divadlo a tak jsem trošku vsadil všechno na jednu kartu a nepočítal s alternativním plánem a to je možná i důvod, proč mě na hereckou školu nakonec vzali. Udělal jsem přijímačky ještě před maturitou na DAMU, na katedru alternativního a loutkového divadla a dostal jsem se hned napoprvé, což bylo super a strávil jsem tam čtyři roky skvělého studia a školu jsem i dokončil.
Během studia jsem už dostával pracovní nabídky, ať už do divadla, nebo do filmů a seriálů (je to zhruba půl na půl). Z tohoto pohledu to mělo relativně hladký průběh. Je to ale náročná profese, především finančně. Je složité si všechno dát „dokupy“. Zvenku to může působit, že mám neustále hodně práce, ale pro představu: v televizi běží dva seriály, které jsem natočil třeba rok a půl zpátky, a během toho období jsem pak netočil nic. Přitom vůbec netuším, jestli se zase někdo ozve.
Samotným divadlem (které miluju) se navíc v Čechách člověk nemůže důstojně uživit. I proto jsem se stal Zdravotním klaunem, občas režíruju videa nebo dělám různou produkční činnost. Nebojím se přizpůsobit a učit se nové věci – flexibilita je v mém oboru naprostá nutnost.
Mám náročnou práci v mnoha ohledech, ale baví mě a jsem šťastný. Nedovedu si představit, že bych dělal něco bez vášně. Největší výzvou je to finančně, hlavně od chvíle, kdy přišly děti – Kilián a Edgar, které mám se svou ženou Sárou Arsntejn, se kterou máme i společný divadelní soubor.
Jak bys nám přiblížil „život divadelníka“?
Záleží. Já tedy nerad prezentuji takového standardního herce, který má angažmá třeba v divadle Na Zábradlí či Dejvickém divadle, které čtenáři asi budou znát, já jsem vlastně hned po studiu založil vlastní soubor, který se jmenuje Uftenživot a to je nezávislý soubor, nejsme zřízeni žádnou institucí, ať už státní nebo městskou, což znamená, že jsme založili neziskovou organizaci, jejíž smyslem je produkovat autorské projekty. Zároveň jsem i producent, takže sháním peníze, řeším zčásti i organizaci souboru a na základě tohoto projektu ad hoc vytváříme tým, který vytváří samotnou inscenaci, jednou za rok jsem to já, další rok moje žena a vždy to vzniká naprosto jinou cestou, jsou to autorské projekty, které jsou pro mě důležité. Následně přichází fáze shánění peněz, zpracovávání scénáře… Například předposlední projekt byla koprodukce s pražským studiem Alta a norským divadlem ve městě Ål. Vypadalo to tak, že jsme měsíc trávili v Norsku, pracovali jsme na té inscenaci a posléze jsme se vraceli na měsíc zpět do Prahy a takto se to střídalo. Jakmile bylo hotovo, jezdili jsme tu inscenaci hrát v Norsku, poté po regionech v Česku – Jihlava, Brno, Ostrava, Budějovice a bohužel ne Tábor… na tom musíme ještě zapracovat (smích)!
Moje práce není tedy ukotvená v jednom divadle, pracuji na tzv. volné noze a hrozně moc se to odvíjí od toho období – jestli zkoušíme nebo jestli spíše hrajeme a cestujeme. Zbytek pracovního času trávím na natáčení filmů nebo seriálů, věnuji se i režírování a natáčení spotů a videí pro neziskové organizace, teď budu točit pro Člověka v tísni a budu tam i hrát. Ta práce je taková bohatá a přichází nepředvídatelně a je to náročné ve smyslu té jistoty.
Hraješ svůj život?
Je to nevyhnutelné. Můj život, moje osobnost, to jsou faktory, které definují ty témata inscenací. Moje dvě poslední inscenace – WHOMAN a Táta už nemůže! Byly obě motivované tím, že se ze mě před šesti lety stal otec a před čtyřmi lety přišel druhý syn a je to tak, že WHOMAN je o maskulinitě, mužství v dnešní době a jak to vnímám osobně. Do jaké míry mohu pracovat se svými emocemi, ukazovat je veřejně či ne. Táta už nemůže! je naopak o rodičovství, je to loutková dobrodružná pohádka pro děti, a pro rodiče taková „zpověď“ o tom jak se snažím zvládat vztek. Takže ano, je to taková introspektivní věc o mě. Rozhodně ale nechci ten svůj osobní život „exibovat“, určitě se ve hře objeví osobní příběh, ale není to „toto je můj život a já jsem Jiří Šimek“, to fakt ne (úsměv).
Co považuješ za své dosavadní úspěchy?
Mohl bych říci jména seriálů či filmů, ale pro mě je daleko důležitější to divadelní prostředí, především moje autorské projekty, rád bych to zobecnil, že se mi podařilo vybudovat instituci, soubor Uftenživot, dostali jsme se do fáze, že nás respektují, ať už kritici nebo diváci. V prosinci jsme společně s manželkou vyhráli konkurz do organizace Zdravotní klaun. Celé to spočívá v tom, že klauni chodí za dětmi do nemocnic a snaží se je rozveselit a dodat jim energii. To také považuji za úspěch, protože se tam hlásilo přes sto lidí z celého Česka, jsem z toho nadšený, má to smysl a je to neuvěřitelné, jak to pomáhá!
A když bych měl zmínit, co z konkrétních projektů, tak seriál Studna, který jsme dělali minulý rok a natáčela ho Tereza Kropáčová. Ta spolupráce byla úžasná a i ten seriál považuji za jeden z nejlepších za poslední dobu. Zmíním i Jakuba Prachaře, který tam hrál mého tátu, což je vtipné, protože jsme skoro stejně starý (smích) a s ním se mi opravdu dobře spolupracovalo.
Máš nějaký vzor?
Víš, kdo byl mým vzorem? Tvůj spolužák Jirka Suchý (smích). My jsme vlastně jediní dva z gymnázia, kdo šel studovat DAMU, ještě tedy konzervatoř studovala Renáta Kotápišová (rozhovor s Renátou jste si mohli přečíst v Soukromáku č. 2024/01 – pozn. redakce), ale Jirka to DAMU začal studovat už ve třeťáku a tak se ta škola stala pro mě dostupnější, tedy „když může Jirka, tak já také“.
Pak to budou lidí, které zrovna nemusíte znát, zmínil bych mou vyučující, shodou okolností také táborskou rodačku Petru Tejnorovou, která je také úspěšnou režisérkou mimo jiné v národním divadle. Ještě Karel Makonj, česká loutkářská legenda a ze světových mám rád Toma Hardyho, identifikuji se v přístupu, který on má k herectví, ten jeho pragmatický přístup, tedy zjistit, proč se ta postava chová, jak se chová. Podobně bych zmínil Killiana Murphyho, se kterým jsem natáčel film Antropoid, vidět ho pracovat a vystupovat bylo inspirativní, především jeho disciplína na place.
Jaké máš vzpomínky na naší školu?
Na naší učitelku češtiny, Janu Rosochovou, dnes Maškovou, a na tu komorní atmosféru naší třídy, bylo nás tam méně a mě to vyhovovalo. To byla pro mě velká hodnota. Se mnou bylo spoustu problémů, já jsem byl asi dost výrazný a strhával jsem na sebe pozornost a tehdejší zástupce Pavel Samec se mnou dost bojoval, ale bylo to samozřejmě správně a někdo mi musel ukázat hranice a jsem mu za to zpětně vděčný. A pak Jarda Dvořák. To byli lidi, kteří mi vystupují ve vzpomínkách a důvěřovali ve mně a v můj potenciál. A to pro mě bylo velmi důležité, že nade mnou „nezlomili hůl“ (smích).
Co by si závěrem vzkázal studentům?
Pokud chcete být v životě šťastní a dělat věci, které budou důležité v budoucnu, zkuste si najít kreativní práci, a ve které je důležitý vztah mezi lidmi, protože mám pocit, že lidskost nepůjde nahradit umělou inteligencí – mluvil jsem o tom i během dnešní přednášky tady ve škole. Během studia umění jsem narážel na empatii, schopnost komunikace s ostatními, schopnost spolupráce s ostatními a právě ten akcent na kreativitu a lidskost je nesmírně důležitý pro vlastní šťastnou budoucnost.
Jirko, díky za tvůj čas na rozhovor a těšíme se opět někdy na viděnou.
“Závěrem bych rád uvedl, že Jirku jste mohli vidět ve filmech je pohádka Tři Bratři (2014), hollywoodský Anthropoid (2016) kde hrál roli Karla Čurdy, případně také v filmu Zátopek (2021), kde se zhostil role Stanislava Jungwirtha či v seriálu televize Nova Ulice. Více informací o Jirkovi najdete na jeho stránkách www.jirisimek.org.” – Marek Švadlena
Rozhovor: Mgr. Marek Švadlena
Foto: archiv Jiřího Šimka