V rámci spolupráce s Městskou knihovnou v Táboře měli žáci naší kvinty, 1. ročníku a oktávy možnost besedy s českou spisovatelkou Petrou Klabouchovou.
Když k nám do školy přišla spisovatelka Petra Klabouchová, nikdo z nás asi úplně netušil, co od takové besedy čekat. Já osobně mám o „typické spisovatelce“ trochu staromilskou představu, skoro jako z minulého století — vidím ji s kulatými brýlemi, v šatech s límečkem, s rozevlátým drdolem, který se pomalu rozpadá a uvolněné vlasy jí zakrývají obličej, a jak někde v přítmí u psacího stroje píše velké, hluboké příběhy. O to větší překvapení pro mě bylo, když paní Klabouchová vešla do třídy. Vypadala úplně jinak, než bych čekala (překvapivě! Ale určitě měla místo psacího stroje notebook, toť jediná změna) — byla energická, sympatická, moderní a hlavně s obrovskou touhou předávat dál příběhy o osudech obyčejných a nevinných lidí. Sama mám rodinu ze Šumavy, pradědu jakožto bývalého nacistického vojáka, a proto mi tato “šumavská žena” přirostla k srdci, aniž bych to chtěla.
Její vyprávění nás doslova pohltilo. Každé slovo jsme hltali, protože bylo cítit, že mluví s opravdovým zaujetím, podle pravdy, odkrývala cosi, o čem se nesmělo mluvit. Vyprávěla o svém životě, začátcích i cestě ke psaní, která rozhodně nebyla jednoduchá. Ale především mluvila o lidech a osudech, které ji inspirovaly a staly se základem jejích knih.
Zvlášť silně na mě zapůsobilo, když mluvila o své knize U severní zdi, která vypovídá o mučení žen v pankrácké věznici za komunistického režimu. Bylo až mrazivé poslouchat, jaké utrpení tyto ženy a jejich děti prožívaly. Zmínila také knihu Prameny Vltavy – detektivku, která sice působí jako napínavý příběh, ale zároveň odhaluje skrytá tajemství nacistické minulosti Šumavy. Líbilo se mi, jak dokáže propojit historii, napětí i hluboké lidské emoce do jednoho celku. Bylo znát, že za každou její knihou stojí spousta práce, pátrání a hlavně empatie. Ta cesta, která vede k napsání takových příběhů, je trnitá, ale každý její příběh má duši a jednu velkou myšlenku – zachytit veškeré nelidské chování naší společnosti a dát vědět o tom, co se za zavřenými zdmi může dít. Naše společnost by na toto neměla zapomínat, abychom ochránili i další generace a zachovali mír a už nikdy nedopustili tato zvěrstva.
Na konci besedy jsme si mohli její knihy koupit a nechat si je podepsat. Někteří z nás využili příležitost k pár osobním slovům a bylo úžasné, jak přirozeně a mile s námi mluvila. Podepsaná knížka pro mě zůstane krásnou vzpomínkou na setkání s někým, kdo dokáže vyprávět příběhy tak, že se vám dostanou až pod kůži.
Celá beseda ve mně zanechala silný dojem. Bylo inspirující vidět, že psaní není jen o samotě u stolu, ale i o odvaze dotýkat se bolestných témat a dávat hlas těm, na které se možná zapomnělo. Petra Klabouchová mi ukázala, že spisovatel nemusí vypadat podle stereotypu — a že i za obyčejným úsměvem se může skrývat člověk s neobyčejně hlubokým pohledem na svět.
Text: Eliška Schlehoferová
Foto: Mgr. Tereza Švadlenová
