Když jsme před měsícem odlétali do Francie, čekali jsme změnu. Nikdo z nás ale netušil, jak moc nám tenhle měsíc přepíše pohled na školu, lidi i nás samotné.
Nejprve pár slov o tom, jak to celé začalo. Na přelomu zimy a jara k nám do Tábora na měsíc přijely čtyři francouzské studentky. Po celou dobu byly ubytovány v našich rodinách, chodily s námi do školy a zároveň plnily úkoly ze své domovské školy v Nemours. O několik týdnů později se role obrátily a na měsíční pobyt do Francie jsme se vydali my.
Francouzská škola v Nemour se tak stala na měsíc naším domovem a místem získávání nových zkušeností. Rozhodně to pro nás nebylo jen o sezení v lavici. Naopak. Většinu času jsme strávili v moderních laboratořích, kde jsme si mohli všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Projekty ve fyzice se solárními panely nebyly jen „další úkol“, ale reálná práce, která nás nutila přemýšlet, hledat řešení a spolupracovat. Najednou dávalo smysl, proč se to všechno učíme. Velký rozdíl byl i v přístupu. Dny byly dlouhé, ale energie ve třídách byla nakažlivá. Učitelé nás nebrali jako někoho, kdo si má jen odsedět hodinu, ale jako lidi, kteří mají co říct. A to měnilo úplně všechno.
Nejsilnější ale nebyly laboratoře ani projekty. Byli to lidé. Od prvního dne jsme cítili, že nejsme „ti z ciziny“, ale součást kolektivu. Spolužáci i učitelé byli otevření, trpěliví a neuvěřitelně vstřícní. Pro mě osobně byl nejsilnější moment úplně obyčejný, loučení v hodině matematiky, kdy mě paní učitelka na konci objala. V tu chvíli mi došlo, jak hluboké vztahy se dají vytvořit i za pouhý měsíc.
Stejný pocit jsme měli i v hostitelských rodinách. Dlouhé společné večeře, rozhovory, snaha porozumět si navzájem, i když to někdy drhlo, nám pomohli překonat jazykovou bariéru mnohem rychleji než jakákoli učebnice. Francouzská pohostinnost pro nás přestala být jen pojem, stala se realitou. Domů jsme se nevrátili jen s lepší francouzštinou. Odvážíme si zkušenost, která nás posunula dál v komunikaci, v samostatnosti i v tom, jak vnímáme svět kolem sebe. A hlavně s vědomím, že i na místě, kam přijedete jako cizinci, si můžete během pár týdnů vytvořit druhý domov. Francie nám bude chybět. A hodně.
Text: Magdaléna Chmelířová
Foto: Daniel Vintner, Julie Bubleová
