Již nějakou dobu běží po celé naší republice projekt Spisovatelé do škol, kterého jsme i my součástí. Je to skvělá příležitost poznat současné píšící autory i z jiné stránky a přesně to se stalo při poslední přednášce, kterou jsme u nás ve škole měli. Z Prahy k nám přijel Jáchym Topol. Ten samý den měl v Táboře v kavárně Jednota autorské čtení, a tak to spojil s návštěvou naší školy. Pro některé z nás to bylo zajímavé zpestření, pro jiné to byla nepředstavitelná událost, která se asi již nikdy v životě opakovat nebude. Přednáška probíhala dopoledne. Slečna, která pana Topola doprovázela, měla připravený program, kterého se ovšem sám literát skoro nedržel. A bylo to skvělé (samozřejmě bez jakéhokoli úmyslu poškodit záměr předpokládaného programu). Prošli jsme některé okamžiky z jeho života, z jeho mládí, které stojí za zmínku, mluvili jsme o celé skupině českého undergroundu, o hlavních aktérech, příhodách a rebelii… Nechal kolovat originální samizdatové výtisky např. Seiferta nebo Jirouse, první výtisky studentského časopisu Revolver Revue, který založil se svými kamarády (časopis vychází dodnes, avšak bez pana Topola) apod. Bylo vidět, že sám velký básník a prozaik zcela neztratil ostych, a tak mluvil a mluvil, což v tomto případě považuji za více než vhodné a přínosné (alespoň pro mne). My, jako studenti, jsme též byli zapojeni, pan Topol s námi komunikoval, četl nám nějaké ukázky ze svých knih, a dokonce nám přednesl svůj pokus o novou povídku.
Na konci se konala jakási neoficiální autogramiáda, které jsem se s našimi češtinářkami účastnila, a to byl ten největší zážitek. Bohužel, objektivita odchází do ústraní. Nechala jsem si podepsat Anděla, román z devadesátých let, a s panem Topolem jsem si povídala, tak různě. A skončilo to tím, že jsem od něj skromně a s ostychem, s rdí ve tváři přijala nejnovější vydání časopisu Revolver Revue a knihu od jeho kamaráda Viktora Karlíka Podzemní práce, kde je zaznamenána jeho výtvarná tvorba, ale i fotografie a dokumentace celého československého podsvětí. Byl to pro mne neuvěřitelný zážitek. Samozřejmě, že jsem šla večer do Jednoty. Z toho celého si odnáším smíšené pocity uvědomění si, že i osobnost, jako je Jáchym, je člověk. A je to člověk vřelý, otevřený, pro mě člověk, který ví, o čem je život. Jeho návštěva mi vstříkla do žil obrovskou dávku inspirace, možná i energie a naděje. Underground je totiž ten, kdo jím chce být.