Studentská praxe očima studentů


I v letošním roce jsme se my, 3. ročník a septima, zúčastnili v polovině května povinné týdenní praxe. Výběr povolání byl zcela na nás, ale náplň naší práce nesměla být manuální. Při výběru bylo důležité zaměřit se na obor, který bychom chtěli dále studovat na vysoké škole či jiném pomaturitním studiu. Někteří si však chtěli zkusit i něco jiného. Pracovali jsme na takovýchto místech, jako je například městská knihovna, mateřská školka, úřad, knihkupectví, noviny, škola či lékařská ordinace. Tento týden nás obohatil nejen o zkušenosti získané na pracovišti. Museli jsme se vypořádat se zadaným úkolem, naučili jsme se spolupracovat s lidmi či vyřešit lecjaký problém. Většina se ale také seznámila s příjemným kolektivem. Mnohým z nás se na praxi tak líbilo, že bychom tam zůstali i déle. Tento neobvyklý týden byl více než přínosem, ale také radostí.

Barbora Goralová


Klíček

Veronika Beránková
Praxe – Ústav sociální péče Záluží
Jako svoji týdenní praxi jsem si vybrala Klíček právě proto, že ještě na základní škole jsme tam absolvovali se spolužáky jedno dopoledne a bylo to velice zvláštní a jiné dopoledne než normálně. Jeden z hlavních důvodů je ale ten, že v budoucnu bych chtěla studovat speciální pedagogiku nebo podobný směr a posléze se uplatním v takovýchto zařízení jako je Klíček. A když už jsem měla možnost výběru, přišlo mi vhodné jít právě do Klíčku, kde si vše vyzkouším, poznám okolí, jak se jedná s mentálně postiženými lidmi a odnesu si hromadu zážitků. K mému údivu se opravdu tohle všechno stalo a bude to jedna z těch velkých zkušeností. Klíček je týdenní a denní stacionář pro děti a dospělé s mentálním a kombinovaným postižením. V současné době navštěvuje Klíček celkem 44 klientů. Z tohoto počtu denně 26 klientů a na týdenní pobyt 18 klientů. Věkové složení je od 3 do 64 let. První den, když jsem dorazila do Klíčku, jsem dostala k nahlédnutí 2 velké kroniky Klíčku datované od roku 2004 až do roku loňského. V roce 2004 jsem dokonce objevila i fotku naší třídy ze základky a zavzpomínala jsem. Asi po půl hodině se ke m ě připojila Lucka, která tam přišla také na praxi, ale na 14 dní. Když jsem si kroniky prohlédla, vrchní paní vychovatelka mně odvedla do speciální školy při Klíčku, kde jsem strávila celé pondělí a úterý. Byla jsem přiřazena do druhé třídy. Číslování tříd není podle věku jako u nás, ale podle stupně postižení klientů a podle vědomostí. Škola čítá 3 třídy. Každá přibližně o 5-ti dětech. V mé třídě jsem měla 3 kluky a 1 holku. Klučina, který na mě hned vesele a přátelsky vykukoval z vozíku, se jmenoval Tomáš a bylo mu 18 let. I když vypadal přibližně na 12 let, jeho humor a trefné poznámky se nedaly přehlédnout. Je to jeden ze dvou klientů Klíčku, který bohužel nemůže chodit a pohybuje se pomocí vozíčku. Jelikož v té době, kdy jsem byla u nich ve třídě, měl nemocnou asistentku, tak jsem „zaskakovala“. Tom byl nadšený, perfektně jsme si rozuměli. Pár minut mi trvalo, než jsem rozuměla jeho řeči, ale po chvíli už jsem rozuměla každé slovo a vesele jsme konverzovali. Druhý kluk, který se na mě usmíval z vedlejší lavice, byl Kája. Kája oslavil v týdnu mé praxe 19. narozeniny. Jeho úsměv mi vždy pozvedl náladu. Bohužel ale Kája nemluvil. Dokázal říct pouze pár slov jako ahoj, konec, máma, táta apod. Spoustu věcí ale dal najevo jinými projevy a po jednom dopoledni s ním jsem si ho velice oblíbila. Třetím hochem byl 17-ti letý Martin, který byl hodně uzavřený do sebe a moc nechtěl spolupracovat s paní učitelkou a ani se mnou. Úkol, který měl mít vypracovaný za chvíli, dělal celé dopoledne a neustále jen brečel, že chce jet domů. Bohužel i to se stává. Během dne ho to ale přešlo a začali jsme spolu docela i konverzovat. Jedinou slečnou byla 16-ti letá Petra, která se také neustále smála a vše zvládla. Ať se to týkalo psaní, počítání, kreslení nebo čehokoliv. Byla velice šikovná a bystrá. přibližně do deseti hodin jsme se s paní učitelkou snažili o určitou aktivitu dětí a pak se šlo na svačinu. Po svačině mají přestávku. Ve třídě mají i počítač, televizi a rádio. Rádio jim hraje nepřetržitě a skoro každý klient Klíčku (nejen školy) si s sebou neustále všude nosí své oblíbené CD. Kája nebyl výjimkou. Hudbu miloval, a proto jsme spolu pořád něco poslouchali a tancovali. Po další aktivitě s žáky byl oběd a po obědě odpočinek na vodní posteli, kde děti relaxují a povídají si, popřípadě jsem jim masírovala míčky záda, nohy a ruce. Zážitek, který jsem si odnesla první den z praxe, byl rozhodně veliký. Největším zážitkem byl Tom na vozíku, s kterým jsem absolvovala oblékání, návštěvu WC a cestu po Klíčku. Hlavně zážitek z WC byl pro mě velice silný, jelikož jsem takovou zkušenost nikdy neměla a bylo to pro mě velice psychicky, ale i fyzicky náročné. Hlavně proto, že Tom vůbec neovládá spodní polovinu těla. Vše se ale úspěšně zvládlo a další návštěvy WC nám nedělaly problém. V úterý jsem byla opět ve škole a s klidnou duší můžu říct, že jsem se tam velice těšila. Děti jsou obrovská sluníčka a rozzářily mi den hned, jak jsem je viděla ve dveřích. Ba ani ne ve dveřích, už na mě mávaly z okna, když jsem šla do budovy. První, co jsem dostala hned ve dveřích bylo obrovské objetí od Káji hned poté se ke mně řítil Tom na vozíku. V úterý se učilo jen do svačiny, protože potom měli všichni klienti Klíčku v tělocvičně pěvecké vstoupení jedné paní učitelky, které bylo spojené i s diskotékou. A právě jeden kluk z vedlejší třídy potřeboval pohlídat. Patřil právě té paní učitelce, co vystupovala, a ta paní učitelka si musela dojet pro kolegyni, se kterou vystupovala. Když jsem viděla, jak ho ke mě paní učitelka doslova vleče po zemi, polil mě studený pot. Tom byl asi 16-ti letý kluk, který skoro celý den proválel na zemi. V jedné ruce knížku, v druhé polštář, na kterém se neustále válel a házel sebou ze strany na stranu. Jelikož není schopný dojít si sám na záchod, měl pleny. Tento kluk se mi tam válel po zemi, občas se zvedl, aby mě pohladil a zase se válel dál. Snažila jsem se být co nejvíce v klidu a ustát těch 5 dětí kolem mě. Vše šlo hladce do chvíle, kdy už se Tom odválel až doprostřed třídy. Zvedla jsem se, že ho posunu zpět na koberec, ale v tom momentě šla kolem jiná paní učitelka a s výstražným vykřičníkem v očích mi tuto variantu moc neschvalovala. Sama jsem nevěděla proč, ale paní učitelka mi to brzy vysvětlila. Tom je prý hodně agresivní a nesmí se mu moc odporovat, jelikož prý pak bývá hodně divoký. Zaplať pánbůh byl relativně v klidu a jediná složitější věc byla dovléci ho do tělocvičny. On sám umí chodit, ale zrovna když jsme se měli přesunout, tak jemu se moc nechtělo. Posléze už ale začala diskotéka. Celá akce byla skvělá. Mě i druhou praktikantku Lucku vytáhla děcka ( a neberte tím jen školáky, ale i ostatní dospělé klienty) na parket a tančilo se jako o život. Všichni se skvěle bavili. Pak nás čekal oběd a opět vodní postel s paní terapeutkou. Bylo to skvělé, že i já jsem skoro usnula. Ve středu jsem už bohužel nebyla ve škole, ale ve výchovné skupině. V celém Klíčku jsou 4 a podobně jako ve škole nejsou rozděleny podle věku, ani podle postižení. V každé skupině jich je přibližně 7 – 10. Tato skupina se skládala převážně ze středně starých kolem 30 až 40 letých. Všichni byli velice přátelští a hned se se mnou dávali do řeči. V čem ale tkvěl problém – vychovatelka je nemůže do ničeho nutit. Automaticky tedy pokud nechtějí kreslit kytku, tak ji kreslit nebudou a budou sedět jen na gauči a koukat. Skoro celé dopoledne navlékali korálky a já jsem seděla a koukala. Po chvíli už jsem byla tak znuděná, že jsem šla navlékat také a na chvíli jsem se zabavila. Pak byla svačina. Po svačině si uvařili kafe a popíjeli. Pak si chvíli každý dělal, co chtěl. Já jsem se ještě s jednou holčinou pustila do vyšívání a pomáhala jsem. Největší akce za ten den byla s Nikolkou, která je druhou klientkou na vozíku. Četla si časopis Dívka a pokládala mi záludné otázky, které v tomto dívčím časopise přečetla. Velice jsem se všichni pobavili. Čtvrtek byl jiný jen v tom, že jsem se přesunula do výchovné skupiny v nejvyšším patře celého komplexu budov Klíčku. V této skupině byli také převážně středně staří, ale i pár starších přes padesát. Režim byl skoro stejný jako den předchozí, jen s tím rozdílem, že s vychovatelkou Miluškou jsme výborně pokecali o všem možném i nemožném. Jelikož čtvrtek byl prvním dnem, kdy nepršelo, a proto jsme se vydali po svačině na procházku. Šli jsme tzv. velký okruh, což bylo Záluží, kousek nad obchvat na most, do Smyslova a zpět. Cestou jsem potkala na vycházce i mé oblíbené školáky a ruku v ruce s Kájou jsme šlapali na most. Děti ze školy jsem samozřejmě několikrát denně musela navštěvovat, aby věděly, že tam pořád jsem. Po návratu z procházky si Michal pustil DVD koncert skupiny Kabát a na plné pecky ho poslouchal v podkroví. Vychovatelka už na to ale nemá nervy (dle jejích slov už to umí i pozpátku), a tak to Michalovi zatrhla. Ten se radši ztratil do tělocvičny, kde hráli s kluky jejich oblíbený florbal. V ten den měl i můj nejmilejší Kája narozeniny, a tak jsem mu honem v 1 hodinu, když jsem skončila, běžela popřát. Byl celý vysmátý, hrozně mě objímal a výskal radostí. Jsou hrozně spontánní a dokáží je potěšit i sebemenší maličkost. To je to jiné. Pátek byl velice zvláštní, emotivní, smutný. Zároveň ale den poslední. Tento den jsem byla ve výchovné skupině vychovatelky Lenky, která mě měla na starost celou praxí a vždy mě posílala ráno do skupin a škol. Dopoledne od devíti hodin měla její skupina muzikoterapii a já jsem ji absolvovala s nimi. Jedná se o místnost plnou disko-koulí, reflektorů a hifi věže. Zpočátku jsme se povídali, posléze bubnovali na bubny, zpívali a nakonec děti opět relaxovaly při afrických písních. Celé dopoledne jsem poté vybarvovali zvláštními fixy keramické magnety, které se pak dají volně do prodeje a může si je kdokoliv koupit. V době oběda, kdy jsem se potkala se všemi školáky, nastal smutný okamžik. Musela jsem jim oznámit, že dnes je den, kdy jsem tu naposledy. Některé to vzalo víc, některé míň, ale většina se rozhodla, že mi namalují obrázky. Když jsem se opět v 1 hodinu přišla rozloučit do školy, tak mě zavalila halda obrázků od mých oblíbenců. Ani já jsem nezůstala pozadu a vyrobila jsem jim obrázek s medvídkem Pú v čele, aby si na mě i do budoucna vzpomněli. loučení bylo smutné. Když jsme s Luckou (druhá praktikantka) odcházely z Klíčku, skoro celý kolektiv klientů vylezl z okna a mávali mi, dokud jsem neodjela. Myslím, že už podle toho, jakým způsobem jsem tuto práci vypracovala, a jak jsem ji napsala, je znát, že týden v Klíčku mi dal strašně moc zkušeností, zážitků a nových poznatků. Jen těžce jsem v pátek odcházela na autobus s vědomím, že už tam druhý den nepojedu udělat radost několika duším. Strašně moc jsem za tu praxi ráda a byl to dobrá volba jít právě tam. Kdo si aspoň jeden jediný den nezažil v kolektivu těchto lidí, nemůže soudit, jak těžké to musí být pro rodiče těchto dětí, pro blízké a pro paní učitelky a vychovatelky v Klíčku. Za to vše jim patří velký obdiv a také díky za to, jak dobře přijali oni mne a bylo nám všem fajn. Rozhodně to nebylo naposledy, co jsem se s nimi viděla. Často mívají různé kulturní akce, plesy, vystoupení a můžou počítat s tím, že se tam já i druhá praktikantka Lucka 100% objevíme.

© Táborské soukromé gymnázium a Základní škola, s. r. o.


Táborské soukromé gymnázium, s.r.o. - netkatalog.cz Gymnázia - netkatalog.cz

© Táborské soukromé gymnázium a Základní škola, s. r. o.